Všichni se rodíme jako cvoci. Některým to zůstane. (S. Becket: Čekání na Godota)
Nespřátelím, nehlásnu a reklamy napsané jinde než TADY bez milosti mažu!!!
Odpovídám, pokud je kam a na co.

Ve stínu slunce

10. srpna 2012 v 19:35 | Charlie |  Povídky
Povídka do duelu ke Snílkům, který jsem vyhrála kontumačně. Ač bych měla být šťastná za vítězství, ráda bych si přečetla i povídku od někoho jiného.


Jsem sám, ale ne v tom pravém smyslu. Mám jednu lásku. Lidé na Zemi si o mně myslí, že nedokážu vyjádřit své city. Většina mě považuje za naprosto chladného. Vypráví si mezi sebou o cestě ke mně. Jsou ochotni zaplatit neskutečné částky jen proto, aby si na mě mohli sáhnout, a někdy si prostě musí vydloubnout kus mého povrchu a odnést si ho. Jsem pro ně stále jako nová věc, o které si myslí, že je pořád, co objevovat. Ačkoliv žiji už mnoho a mnoho let, jen občas mám štěstí vidět JI. Při těchto chvílích jsem ale šťastný, protože mám Slunce jenom pro sebe. Tato chvíle však netrvá věčně.

Lidé na Zemi jsou neskutečné složité věci. Prý neexistují jen muži a ženy, ale ti muži a ty ženy někdo dělí ještě na další a další skupiny. Říkají tomu charakter. Nevím, co si mám pod tím představit. Pro mě to jsou jen slova. Lidi nedělím nijak. Jsou to prostě lidi.

Jednou jsem ale zaslechl jeden příběh. Skupina mužů, když byli zase u mě, si povídali o ženách. Z jejich klábosení jsem pochytil jen to, že délka jejich pouta a stálost není u všech stejná. Některým trvá dlouho, než tu svoji vyvolenou ohromí svým kouzlem. Těm to většinou zůstane navždycky. Pak je tu druhá skupina těch, kteří si chtějí jen užít a střídají druhé velice rychle a často. Pro mě tohle nikdy neexistovalo. Vždycky jsem viděl jen to své Slunce. Moje malé sluníčko.

Příběhy lidí ale nejsou podstatné, protože to jsou lidé. Rád bych vám řekl ten svůj. Moje láska a já jsme naprosto rozdílní. Já sice zanechávám chladný dojem, ale uvnitř ve mně to vře. Dokážu vroucně milovat i krásně zchladit. Zamilované dvojice si můj portrét kreslí do deště, ze kterého se před dopadnutím na Zem stane něco bílého a studeného. Já jsem to ale nikdy nepocítil. Někteří se mou podobou živí. Dokreslují mi tvář a pak ji promítají do svých příběhů. Většinou koukám na malé děti s pro mě naprosto nelíbivým obličejem. Sám nechápu, proč to dělají. Přece já žádnou tvář nemám. Nemám ani ruce ani žádné tělo, které mi někdo neustále vnucuje.

Stejně jako můj protějšek. My nic takového nepotřebujeme. Přesto se dokážeme domluvit. Ona je na rozdíl ode mě vášnivá už na první pohled, ale taky spalující a zlá. Dokáže zničit víc, než si dovedete vůbec představit. Někdy může za rozsáhlé požáry, ale nikdo ji nemůže nic říct. V podstatě za to nemůže. To lidé. To je ostatně kapitola sama o sobě. Nikdy se jim nezavděčíte. Je chladno, oni chtějí teplo. Když je teplo, oni touží po ochlazení. Ty já snad nikdy nepochopím. Na to moje mysl stavěná není.

Jak už jsem zmiňoval dřív, nastává pár minut, kdy můžu být se svou láskou sám. Přesto ale neustále za sebou cítím něčí pohled. Trvalo mi to docela dlouho, než jsem zjistil, že jsou to právě lidé. Shromažďují se na nejvyšším bodě, aby mohli sledovat, co se bude dít. Nevím, proč na mě pořád civí. To vážně nemůžu mít žádné soukromí? Mám pocit, že dokud nepřijdou na to, co se děje během oněch pár minut, nepřestanou šmírovat. Pro mě ale bývá potěšením je nechat v čisté nevědomosti. Můžu tedy říct, že je nechávám ve stínu slunce.

.
Jak jste doufám, pochopili, vypráví to Měsíc. Snad se pánové neurazí, ale zdá se mi, že to vystihuje jejich povahu a chování. Málokteří nejsou egoističtí, dokážou vnímat druhé bez ohledu na to, aby si k nim vytovřili jakýkoli vztah. Když už najdou to svoje "sluníčko", tak se nechtějí dělit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jerry* Jerry* | Web | 11. srpna 2012 v 3:05 | Reagovat

Jeee.. to vypadá na pěkně vydařenou úvahu Měsíce (jestli nevadí, že jsem to tak nazval). ;-)
Prej: "říkají tomu charakter". To se mi líbilo! :D
Vůbec by to nemělo žádnýho chlapa urazit ;) :D. Myslím, že jsi to vystihla trefně, i když ten Měsíc zněl občas trochu jakože otráveně, nerudně...
Hezký článek :-)

2 Katie Katie | Web | 29. srpna 2012 v 16:36 | Reagovat

Ze začátku jsem si myslela, že je to nějaká hodně stará socha, ale pak jsem si řekla, že je to blbost. To že je to měsíc jsem spíše jen tušila. Ale je to krásné a vlastně máš pravdu. :)

3 J. J. | Web | 2. září 2012 v 14:27 | Reagovat

Vyborny clanek!! Moc se mi libil. Bylo zajimave hadat, kdo pribeh vypravuje a vystihla jsi povahu vetsiny muzu. Text byl v odstavcich, takze se mi to cetlo celkem snadno. Ted k zaporum: Jestli musim neco vytknout, je to jen to, ze to na me pusobilo celkem smutne a hodilo by se tam i neco veseleho, nemusel by to byt promo vtip, ale po precteni toho clanku mi bylo mesice, jako vypravece, lito, ale jestli to byl zamer, pak je vse v poradku. Ode me mas jednicku, povidka se ti moc povedla! ;)

4 Martina Martina | Web | 7. prosince 2012 v 18:46 | Reagovat

Ahoj, nemáš zájem o výměnnu kritiky v rámci PK?
Kdyby ano, moje povídka je zde:
http://lzi-bez-cenzury.blogspot.cz/2012/11/rozhodnuti_10.html

5 Martina Martina | Web | 13. prosince 2012 v 19:45 | Reagovat

Líbí se mi zajímavý nápad, provedení, všechno to do sebe zapadá a dohromady vytváří nádhernou melancholickou chvilku. Možná bych ještě více přidala na melancholičnosti a ubrala takové té "střízlivosti" (jako například 2. půlka čtvrtého odstavce), ale to je jen malichernost.
Jediné, co mi snad více vadí byla zdrobnělina v textu, do celého kontextu mi to jaksi nesedí.
Opravdu krásná práce, lámala jsem si hlavu, kdy že to vlastně setkají a ono tohle. Úsměvný konec smutného povídání.

6 Martina Martina | Web | 13. prosince 2012 v 19:45 | Reagovat

Ještě jsem chtěla poděkovat za kritiku, vážím si toho každého slova.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama