na Blog.cz

aneb Opět o sobě dávám vědět

Jak už jsem slíbila v "předpůlnočním" článku, chtěla bych se tady zmínit o prosincovém maturantském plese a plynule přejít do přítomnosti.

Takže. Jak to všechno začalo? Překvapivě zjištěním, že si budu muset sehnat "něco na sebe". Protože se znám a vím, že já a plesy zrovna nejsme nejlepší kamarádi, tudíš mi kupování či šití přímo na míru přišlo jako zbytečné vyhazování peněz, rozhodla jsem se nějaké ty šaty si půjčit. Jediný můj požadavek byl, aby byly dlouhé, protože prosincové večery bývají chladné. Prohledala jsem snad celý internet. No jasně, pod lampou je největší tma. Zabrousila jsem tedy do místního svatebního salonu společenských šatů, kde jsem se důkladně rozhlížela, vyzkoušela asi desatery šaty - už mě to opravdu nebavilo - až najednou se mi do mého zorného pole dostaly ONY. Byly sice modré jako nebe před bouřkou, ale krásné. Poseté kamínky. Dokonce mi byly i velikostí a délkou docela seděly. Téměř jsem neváhala zamluvila si je. Ale kdo si myslí, že tím to končí, je na velkém omylu. Ač jsem si byla na 120% jistá, že to jsou ty pravé, měla jsem dvoutýdenní lhůtu si to rozmyslet.

Dalším kámenem úrazu byly boty. Mám velký palec, tudíš je pro mě těžký sehnat takové, které by mi sedly. Nesnáším podpatky a představa, že v nich strávím celé čtyři hodiny, byla pro mě nepředstavitelná. Probíhalo to podobně jako s výběrem šatů. Čili oběhnutí desítek obchodů s obuví. Byla jsem docela překvapená a chvílemi vyděšená z výšky některých podpatků. Ale co? Nakonec jsem jedny našla. Sice trošku větší, ale už jsem brala, co bylo. Protože nám za vzornou chocházku dali v den plesu volno, měla jsem čas na zhotovení účesu. Proto, že nejsem tak zdatná, zašla jsem ke kadeřnici. Chtěla jsem něco v kudrnatém stylu. Ano, moje vlasy se rázem zkrátily - téměř na polovinu. Bez korunky od kamarádky by ale můj účes nevypadal "plesově". Takže korunka byla.

Najednou tu byla minuta "M" a my jsme stáli na pódiu, nadešla naše chvíle. To, že jsme tam stáli jako první třída, bylo dobré v tom, že jsme mohli pozorovat ty, co měli jít po nás. Světelná šou, zpěv a poděkování našim učitelům. Úžasné, připadala jsem si jako fimová hvězda na festivalu v Kaan (nebo aspoň v Karlových Varech), neboť blesky s fotoaparátů přicházely jeden za druhým neskutečně rychle a ze všech stran. Poté, co si svých patnáct minut slávy užila druhá a třetí třída, následoval tanec a řekněme večerní zábava.

Jenže teď už je ples dávno pryč, dokonce i Vánoce a pololetní vysvědčení. Což mi připomíná moje předsevzetí, které jsem si dala v září. Jedno z nich se týkalo zameškaných hodin. Povedlo se mi nezamšekat žádnou, čímž jsem si vysloužila "pochvalu třídního učitele za vzornou školní docházku". Vážně mi to tam napsali. Pamatuju si, že něco takového jsem měla naposledy v osmičce nebo devítce na základce. Druhým předsevzetím bylo, že bych neměla mít žádnou trojku ani čtyřku. To se sice nepovedlo, ale mám nesmírnou radost z dvojku z matiky, ze které jsem na loni na konci měla čtyřku. Čili si zase slibuju, že se už začnu učit.

A už se raději loučím, ještě bych slíbila něco, co se mi pak bude těžko splňovat. Jestli jste poctivě dočetli až sem, gratuluju. Vážně už bych chtěla mít ten papír a klid a hlavně teploučko. Tyhlety nelidské teploty mě vážně nebaví.