Všichni se rodíme jako cvoci. Některým to zůstane. (S. Becket: Čekání na Godota)
Nespřátelím, nehlásnu a reklamy napsané jinde než TADY bez milosti mažu!!!
Odpovídám, pokud je kam a na co.

Kniha: část čtvrtá

10. srpna 2011 v 17:43 | Charlie |  Kniha
Je tu další část povídky. Jestli chcete, tento odstavec klidně přeskočte. S dějem nemá nic společného. Nic zajímavého vám tu neřeknu. Jen to, že je poněkud delší než bývá mým zvykem. Proto jsem zpřehlednila text v přímé řeči.



Oběma se ale hlavou honilo něco jiného. Zatímco Erik snil o představách, co by mohl s takovou atraktivní slečnou dělat, tak Gabriel byl myšlenkami ve svých knihách a chtěl už konečně vědět, co po něm Erik tak důležitého mohl chtít. Ten byl ale nejspíš tou dívkou tak zhypnotizovaný, protože i když do něho Gabriel ryl a domáhal se odpovědi, tak Erik vůbec nereagoval.

Teprve až po půl hodině, co už byla černovláska dávno doma, se Erik nechápavě podíval na svého kamaráda a řekl: "Proč do mě pořád ryješ?"
"Nevím, kdo si se mnou musel tak naléhavě promluvit o něčem, co mi doposud nesdělil." Odpověděl mu ironicky Gabriel.
"Viděls ji vůbec?"
"Koho? Tu holku, co přijela s rodiči a společně vykládali auto plné nábytku? Ano, ta se nedala přehlédnout, když je lavička otočená přímo jejím směrem. Ale neviděl jsem na ni nic zvláštního."
"Tak to se pleteš. Ona byla naprosto úžasná, měla něco jako jiskru v oku. Myslíš, že někoho má?"
"To opravdu nevím, ale myslím, že si může vybírat. Víš co? Půjdeme ke mně domů, něco si dáme k jídlu a pak to probereme. Takhle to vypadá divně. Co si o nás budou ostatní myslet?" Odvětil mu Gabča. No hlavně o tobě, Eriku. Kdybys aspoň zavřel pusu, když už na ní tak hledíš.

Doma si udělali toust. Nic jiného totiž v Gabrielově ledničce nebylo. "Ježíši, ty jsi hrozný. Všude samé knížky." Řekl Erik po zhlédnutí Gabrielova pokoje.

"Nebudeš mi to asi věřit, ale mě knížky baví číst. V každé je něco, co ve mně vzbuzuje pocit, že nic není takové, jaké se zdá. Všední příběhy jsou někdy popisovány, jakoby člověk nikdy nevěřil, že by se to mohlo stát." Vysvětlil Gabriel Erikovi, který byl jeho naprostý opak. "Nechceš si nějakou půjčit?"

"Ani ne. Knihy jsou ztráta času. Lepší je příběh sám prožít, než dumat nad tím, co se stalo ostatním. A vůbec. Hodně z nich se vůbec nestalo. Je to jen pouhá iluze autora." Obhajoval svůj postoj ke knihám Erik, když v tom se vytřeštěným zrakem podíval na hodiny.
"Proboha, to už je tolik hodin? Hele, musím jít. Ještě mě čeká jeden menší úkol. Zítra se stavím. Čau." Zmizel tak rychle, že se mu ani nestihl odpovědět. Přesto ale počítal s tím, že se mu zítra o něm zmíní.

A Gabriel zůstal zase sám. Rozhlédl se po prázdném domě a přál si, aby tu s ním někdo byl. Cítil se opuštěný. Matka Joanne, advokátka původem z Irska, zemřela před pár lety, když se nechtěně připletla k nehodě. Otec Jamie, profesor na místní univerzitě, později alkoholik, se krátce po Joannině smrti oběsil. Gabriel měl jen starší sestru Terezu, která ale odjela studovat do zahraničí. Domů se vracela pouze na prázdniny. Měl ještě babičku s dědou, ale ti za ním chodili jenom na návštěvu.

Když zašátral v zásuvce matčina nočního stolku, našel album všech společných fotografií pečlivě seřazené od nejstarších po ty nejnovější. Listoval jimi a do očí se mu draly slzy. Úplně na dnu v šuplíku v pravo leželo jakési srulované lejstro svázané gumičkou. Jakmile ho Gabriel osvobodil ze spárů gumičky, rozevřel ho. Zjistil, že v ruce drží matčino maturitní vysvědčení. Pohlédl o kousek níže, aby spatřil matčiné výsledky. Samé výborné jen z matiky chvalitebná. V tu chvíli si umínil, že půjde po jejích stopách. Taky by si přál mít dobře placenou práci. Přesto, že neměl zas tak špatné známky, jeho představa se poněkud lišila. Rychle si napsal úkoly, naučil se na písemky a večer se odšoural spát.

Ráno, když spěchal na autobus, zahlédl tu černovlasou dívku, do které se Erik včera tak zbláznil. Šibalsky se na něj usmála a nasedla se svým tátou do auta a někam odjeli. Gabriel zapomněl na rychle utíkající čas a jen tak tak stihl nasednout na autobus. Když došel to třídy se svými knihymi, do kterých byl začtený, někoho porazil k zemi. "Promiňte, nechtěl jsem vás tak srazit." Vypadlo z něho a pak se podíval na to, koho to vlastně porazil. "Ne, to je dobrý, měla jsem se dívat, kam šlapu."

Předchozí | První kapitola| Další (Coming soon)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama